I šlapadlo je možné potopit

Všechno vypadalo tak krásně a poměrně jednoduše, tak proč to nezkusit. Ač nejsme zrovna nadšenci organizovaných pobytů, vědomí si toho, že ona jednoduchost surfování může být jen zdánlivá, rozhodli jsme se využít pomoci odborníků. Výběr surfové školy byl čistě náhodný (o surfařském klanu Olivů jsme tedy neměli ponětí J), resp. odvíjel se spíše od termínu a lokality Francie, kterou jsme chtěli (dobře, spíše já) poznat nejen skrz její západní pobřeží, oceán a surfování. Naše prázdninové dobrodružství jsme si tak naplánovali na dva týdny – první týden jsme strávili cestou do Léonu, na které jsme viděli tolik krásy, že jsem si myslela, že lepší to už nemůže být. To, že následující týden u oceánu bude ještě krásnější a stane se jednou z nezapomenutelných dovolených, jsem v tu chvíli ještě netušila, ale hned po první lekci mi bylo jasné, že týden bude málo.

Do Léonu, malého francouzského města uprostřed nekonečných, hlubokých a voňavých lesů, ve kterém se nacházelo po sedm dnů naše zázemí, jsme dorazili v sobotu. Čekal na nás útulný domeček poblíž jezera, které bylo tak mělké, že by se dalo přejít skrz na skrz, a u kterého je neustále větrno, díky čemuž si můžete vyzkoušet i windsurfing. To jen kdyby vás to náhodou u oceánu nebavilo, nebo chtěli vyzkoušet rozdíl v síle vln a větru. (Nás to u oceánu všechny bavilo, jedno odpoledne nám to ale nedalo a k jezeru jsme vyrazili na šlapadlo. A díky Martinovi, který nám [třem holkám] chtěl ulehčit šlapání a tak nás v jezeře tlačil, jsme zjistili, že i šlapadlo je možné potopit).

Ale zpátky k příjezdu… V domečku nás přivítal kluk, který vypadal jako zběhlý surfař, jelikož zrovna s velkým nasazením, precizností a soustředěním čistil jedno z prken od vosku. Vyklubal se z něj Vojta, bývalý hokejista!, znalec long i skateboardů (a holek), skvělý kuchař (hamburgery byly boží! [říkám já, neortodoxní vegetarián!!]) a v neposlední řadě stážista pomáhající v domečku i mimo něj s organizací pobytů, který nám po celou dobu ochotně pomáhal se vším, na co jsme si jen vzpomněli a zodpovídal naše (no spíše moje) všetečné dotazy. Po ubytování jsme postupně poznali zbytek osazenstva daného týdne. Milou a energickou Káju, která si pobyt o pár dnů prodloužila, největší bojovnici v oceánu Janču a stále usměvavou Verču – holky, které vypadaly jako nejlepší kámošky, ačkoli se poznaly až cestou do Francie, dále blonďatou rodinku „staroušků“ Adama a Editku s malou Eliškou, která nás zvlášť v prvních dnech budila dlouhým zvoláním „tatíííííí“ (i když to bylo na mámu), a nakonec i pro nás do té doby neznámého Otíka, profi surfaře, který se nejenže umí ladně vznášet na prkně nad oceánem, navíc umožňuje pocítit oceánskou vlnu pod sebou i dalším lidem, jelikož se svými sourozenci surfovou školu provozuje.

V neděli ráno nás čekala první lekce. Před tím, než jsme dostali svá prkna i neopreny, nás Otík vyzpovídal z toho, proč jsme vlastně na surf tripu a co od surfování očekáváme. Všichni byli namotivováni k akci, plní očekávání z nového a neznámého. Teda kromě mě, která jsem se hned na začátku přiznala, že jsem na surf tripu spíše náhodou, resp. kvůli/díky Martinovi a jeho touze stát se králem oceánu. Miluju vodu odmalička. Při čundrech po horách nevynechávám jedinou tůňku, potok, jezero. Z oceánu a vln, jakožto i z toho, co v něm žije (od žraloků přes medúzy po želvy) mám ale velký respekt (nebo spíše strach?), navíc nejsem vůbec dobrý plavec. V 10 hodin ráno už jsme byli seřazení na nekonečně dlouhé pláži, v oceánu se už prohánělo několik surfařů a my se soukali do těsných neoprenů. A šlo to teda dost těžko. Otík připomněl, abychom si zip neoprenu zajistili proti rozepnutí. „Pojistka“ mě nešla zatáhnout. Záhy jsem pochopila – oblíkla jsem si neopren naruby. Tak to mi to hezky začalo, co víc z chyby jsem se samozřejmě nepoučila a neopren naruby si oblékla v průběhu týdne ještě jednou, jenže to už jsem byla samozřejmě mazák a „surfovala“ s neoprenem naruby J. Pak už přišel Boris – náš lektor, který se nám trpělivě věnoval a fandil celých pět lekcí, sympaťák od pohledu, úsměv od ucha k uchu, obličej celý pomazaný bílým krémem, někdy i s apartním kloboučkem.

Prvně jsme se seznámili s oceánem, zkusili bodysurfing, který nám skvěle vypláchnul dutiny a stal se zejména Martinovou parketou. Nato přišlo obeznámení se surfem a jeho jednotlivými částmi, přičemž nastal další problém – zjistit, kterou nohu bych měla mít vepředu, resp. na kterou nohu přichytit leash. Pocitově mě to vedlo na pravou nohu, ostatní ale měli přední nohu levou a Otíkův test s nesením surfu, ukázal, že moje přední bude asi taky levá. Následovala výuka na suchu, po které jsme se vrhli pokusit se chytit první pěnu, která by nás alespoň vleže dovezla na břeh. Tenhle úkol se nezdál být až tak těžký a celkem se nám všem dařil. Stejně jako další – chytit pěnu a vzepřít se na rukou jakoby do jogové pozice vysoké kobry, i to by pořád šlo. Pak přišlo to nejzásadnější, zkouška prvního „standupu“. Nejprve jsme se učili naskakovat na suchu, potom vyrazili odhodlaně do pěny. Koncem lekce se mi podařilo chytit pěnu (nebo spíše ona chytla mě), postavit se a na okamžik jet. Všichni píší, jak si pamatují chvíli, kdy si poprvé stoupli na prkno a jeli. Já si ten pocit nepamatuju, jen vím, že se jasně ukázalo, že moje přední noha je pravá (i když jsem do vln vyrážela s tím, že to bude naopak). Odpoledne jsme dali relax v domečku u filmu (samozřejmě surfařské tematiky), po něm pak s Martinem vyrazili na koloběžky prozkoumat okolí jezera i města. Večer padla láhev vína a v půlnoci jsme byli v posteli.

První den, jakožto i celý týden, utekl jako většina vln, které jsem se toho týdne pokusila chytit. Popisovat celé dny podrobně by mohlo být na celou knihu, ale kdo dneska chce číst dlouhé texty? Dny v Léonu byly jedním slovem krásné a hlavně nekonečně dlouhé, protože naplněné od brzkých ranních hodin do pozdně večerních. Ráno jsme vstávali brzy a odjížděli za vlnami. Kolem poledne jsme užívali klidu domečku, zevlovali v síti, na gaučích i trávě, hráli pinčes, nakupovali na trzích, cpali se křehkými máslovými bagetami, pili (litry čaje z mísy), odpalovali na sebe prakem balónky s vodou… Jeden den nás Otík vzal na výlet do nedaleké mekky surfingu Hossegoru (potřeboval si totiž vyzvednout surfařské příslušenství v jednom obchodě a nabrat dřevo z konťáku na oheňJ), kde jsme slízli boží zmrzlinu, pozevlili po obchodech (páč v těchto dnech silně působily chemtrails) a podívali se i na betonové bunkry z války, ze kterých nás vyhnala pobřežní hlídka, ačkoli francouzský chlapeček nás před ní varoval.

Lekce surfování s Borisem pak probíhaly většinou večer. A že to stálo za to! I když jsem v oceánu dle Vojty působila slušně řečeno laxním dojmem (přitom to byl jen výraz soustředění), byly to nejlepší chvíle z celého týdne! Nikdo mě nevaroval, že surfování může být návykové! Změť mých pocitů ze surfování se těžko popisuje, ale každý čas v oceánu to bylo nějak takhle: dokážu se postavit a sjet kdejakou pěnu, nedokážu se dostat na line-up, nerozumím vlnám, melou mě, jak se jim zachce, pádlování bolí, nedávám celou 1,5 hodinovou lekci v kuse bez toho, abych se nešla pod záminkou žízně zklidnit na souš (a ano aspoň si do něčeho nekousla #žrout), celý týden se se mnou houpe svět, vlny vidím a cítím všude kolem mě, nemůžu na ně přestat myslet, je to droga, musím to ještě zkusit, těším se na další lekci/pokus o surfování, kdy už konečně zase pojedeme na pláž?

Podtrženo, sečteno, byl to skvělý týden a velké díky patří Otíkovi, Vojtovi, Borisovi, holkám i rodince blonďáků a vlastně i Martinovi, bez kterého by mi surfování zůstalo jedno. Už teď je jasné, že jsme nebyli se surfy v ruce u oceánu naposledy. Ani jedna sjetá čistá vlna mi nedá spát, a pak asi něco na tom „Live is better when you surf“ bude.