Ota a září ve Francii

Ota se rozepsal o tom, jak se mu ve Francii surfovalo, jaký je to pocit nechat se hýčkat skupinou žen a jaká zranění z večírků si přivezl domů.

Jak to vlastně bylo letos se surfováním ve francouzském Hossegoru? Kdo tam již byl, určitě mi dá za pravdu, že není možný si pamatovat každou historku z natáčení či věc, která se mu přihodila v pozdních hodinách večerních. Já se vám teď pokusím sepsat alespoň polovinu z toho všeho, co jsem v Nové Akvitánii zažil díky Surf-trip.cz.

V mém případě je to vždycky velice obdobné. Končí mi dvouměsíční služební cesta v Nizozemí a tak se hnedka koukám po nějaké té dovolené spojené se surfováním. Musím se přiznat, že jsem chtěl jet do Španělska, abych mohl procvičit můj středně pokročilý um lokálního jazyka. Na druhou stranu mi psalo pár kamarádů, které jsem potkal ten samý rok na Srí Lance, že se chystají do již zmiňovaného Hossegoru. Pár dní na to mi píše má lektorka vietnamské výslovnosti, že jede s kamarádkou též do Francie.

V tu dobu bylo jasno. Pojedu do země galského kohouta a bílých vlajek. Když nepočítám přestup na pařížském letišti, tak to bude mé poprvé u frantíků doma. Poté přišla otázka, jestli letět nebo jet dodávkou. S těžkým srdcem musím říct, že to rozhodla Evička. Znáte to, ženy rozhodují, chlapi poslouchají.

Jedeme si to černou dodávkou ze Smíchovského nádraží. Kolem mě je 5 krásných holek a ve předu dva na pohled ostřílený řidiči. Myslím, že takové složení posádky by neurazilo žádného dobrodruha. Cesta byla náročná, nemohl jsem usnout a všichni kolem mě chrněli jak zabitý. Samozřejmě krom pana řídícího. Možná vám budou říkat opak. Že jsem tam spal s otevřenou pusou, ale to je lež.

Frčíme si to dál a dál po dálnici, až jsme skoro na místě. Nicméně jsme tam moc brzy díky excelentní jízdě obou řidičů a tak si jdeme udělat výlet na dunu. Cestou na dunu si kupuji první bagetu. Byla moc dobrá! Na dunu koukám nevěřícně říkajíc si, že to není možný, aby byla na tomhle místě. Dunu nechme dunou a přemístíme se na místo zájmu.

Vylézám z dodávky a hned vidím prvním známou osůbku. Lenka nás mile pozdraví, začíná nás ubytovávat, vysvětlovat jak to tam funguje a tak dále. Ani nevím, jestli bohudík nebo bohužel jsem byl oddělen od svých parťaček z dodávky. Že prý budu bydlet v pokoji s dalšími dvěma kluky. Naštěstí jsem tam první a tak si s postavou menšího kalibru vybírám tu jedinou větší postel. Doufám, že přijede nějaký dvoumetrový borec, co mě vyhodí oknem a zapíchnu se hlavou do písku. No a tak se i stalo. Přijel nařezaný skoro dvoumetrový týpek, co mu říkají Batman. Nevím sám jak, ale postel jsem si udržel.

Konečně je tu první surfování! Vlny rozfoukával vítr jak blázen a plácaly mě do xichtu pořád z různých stran. Ani jsem se nedostal na line-up. Prostě ideální první den, že? Navíc docela dost pršelo. Každopádně to byla jen otázka času, kdy si Francie uvědomí, že jsem přijel já. A já když jezdím na výlety, tak sluníčko svítí a podmínky hraničí s utopií. A tak se i stalo!

Najednou byla nálada o sto procent možná o stodvacet procent lepší. Na moři nás čekaly krásný příjemný menší vlny, na kterých jsem si na můj vkus parádně zajezdil. Když k tomu přidám, jak se o mě holky staraly. Já celý týden nemusím vařit a dostavám stravu od nádherných žen, se kterými trávím většinu času mimo vodu. Například u bazénu se mi to moc moc líbilo. Zní to jako ráj ale kdepak. Nenechte se mýlit. Holky mají co dohánět. Třeba palmový listy mi chyběly a taky hroznové víno podávané přímo do úst, když nepočítám to zkvašené. A taky už možná moc kecám blbosti.

Ještě moc rád vzpomínám na hraní na babu na surfskatech v sedě. Moc velká zábava. Vřele doporučuji. Když už jsme u skopičin, tak co by to bylo za surfovou dovolenou bez nějakýho mejdla, že? Nebylo jich málo. Minimálně tři velký tam byly. Verča by možná řekla jiný číslo a že jsme tam vlastně pili jako banditi. To by na nás mamky nebyly hrdý.

První která mě napadá je Jelení párty s tím krásně ledově namraženým bylinkovým pitím, které nám bylo podáváno ve zkumavkách s vysokou intenzitou. Posléze se šlo s velkou slávou pařit na nejbližší kruhový objezd, abychom nerušili už unavenější spolusurfaře. Opravdu zvláštní pocit tancovat na “a sere he ha” nebo jak to je na kruháči po tom, co vás dvakrát osočí místní podřízení Ludovica Cruchota. Prý ať netancujeme na silnici ale jen na kruháku. A když byla ještě nálada pokračovat a už nás to nebavilo na vyprahlém kruhu, tak se šlo řádit k bazénu. Hlavou mi zrovna probíhá skákání ze zdi do bazénu s Žandou, Zuzkou a Vojtou. Docela uf že jsme se neutopili.

Dále nesmí chybět oheň na pláži.  Před očima mi šlehají plameny a do pusy mi teče červené víno. Prostě dobrá nálada doprovázená historkami z vody,  jak se komu co povedlo a jak to koho semlelo. Ale ne všechny noční dýchánky končí pohádkově a tím začínám sekci o zraněních. Prosím vás, nejezděte na longboardu ve tři ráno s trojkou v žíle s jedním člověkem navíc. Budete mít strženou kůži z nártu a půl nehtu pryč. Potom bych vás chtěl odrazit od hraní fotbalu bez bot na umělé trávě. Budete mít obrovský puchýře jak táta na vojně. Jo a rozhodně se zkuste vyhnout hašení ohně na pláži. Radši běžte dřív nebo vám při tom může spadnou oharek do boty a spálit vám kotník.

Kdybych se býval tomuhle vyvaroval, tak bych býval stihnul víc hodin jógy, která mi hodně pomáhala k surfingu. Vždycky mě to pěkně protáhlo a tudíž jsem tolik netrpěl na bolesti zad a ramen.

Taky jsem se u toho vždy zasmál, jak jsem neohebný a nemohu se dostat do jistých poloh. Rozhodně nejsem mistr Yoda jógového umění, ale i tak to mám rád. Musím ještě dodat, že když budete poctivý s docházkou na jógu, tak vám možná Sára aka miss jóga zahraje na housle. Fakt to umí dobře. Třeba Intro od The XX nebo Wonderwall od Oasis.

Nicméně jsem nezažil jen samé nezdary. S Kikinou jsem neuvěřitelným způsobem roznesli na kopytech Evičku s Krevetkou v beerpongu, kde jsme podle mě byli první tým v historii surf-tripu, který hodil dva míčky do jednoho kelímku. Také jsem díky Tomášovi objevil chuť místních paštik a červeného vína. Skoro každý večer jsme hodnotili kvalitu našich úlovků ze zdejšího supermarketu. Samozřejmě jenom jednu sklenku na dobrou noc.

Také v surfingu jsem posunul jisté dovednosti. Díky Otíkovi za to, jak mi dropnul vlnu, na který mi řekl, ať se pošoupnu dopředu a já zjistil, jak se to pak rozjede. Stupefiant! Díky Špáťovi za učení pumpování jak na surfskatu tak na vlně. Ještě to budu muset pilovat, ale snad jsem na dobrý cestě. Jen ty ruce mám pořád dole, i když jsme na sebe s Terkou řvali domluvené heslo “orangután” pokaždé, když ten druhý chytil vlnu.

Ná závodech se mi celkem dařilo. Drželi jsme se spolu se Zuzkou, mojí parťačkou na levačky. Ostatní nám někam ujeli. Dávám asi tři vlny a nějaký pěkný držkopády a je z toho druhé místo. Stupefiant! Trochu jsem si věřil na první ale pšššt. Nepomohly ani lichotky mířené na dámskou část poroty.

Týden utekl jako voda a pak  bylo na řadě dojemné loučení s mým “harémem”. Opravdu jsem měl slzu na krajíčku. Není divu. Ten další týden jsem místo parádních jídel doprovázených zvukem požárního hlásiče jedl jen písek s kečupem. Druhý týden probíhal už poklidněji, jelikož jsem neměl balíček vícesurf ale jen bed and surf. Naštěstí mi tam zůstali další super lidi jako Terka s Kačkou a Tomáš s Hankou a jejich Otíkem. Do toho přijel Tibor. Vlastně je super, jak se vám ta surfová rodina s každým tripem rozrůstá. Ještě teďka slyším Víťu, jak mi říká u ohně, že přijede Chýša. Že prý hrozný borec. No a snad za dvacet minut byl u ohně s kytarou rozlévajíc Sidru do kelímku z metrové výšky, aby se tam udělaly bublinky. Prej dej si! Tak jsem si dal! A bylo to výborný! A to jsem ho ani neznal. Na konci večera jsem mu na oplátku našel harmoniku v písku u ohně a donesl mu jí do obytňáku.

Ten druhý týden jsem sjel i nějaký větší vlny, na což jsem hrdej. Nejdřív jsem vždycky kouknul dolů ze strachu a hups tam do kotrmelců. Pak už jsem se kouknul do vlny a jelo se. Spoko Ota!

Snad poslední den jsem neuvěřitelně zastihl otevřenou kavárnu, jejíž otevírací doba je velká neznámá, a objednal jsem si huevos rancheros, po kterých jsem toužil celých čtrnáct dní. Placení na závěr bylo ve znamení trojek. Týpek: třicettři let, třicettři piv, tři lekce jógy,  tři večeře navíc a tři zranění. Jen redbulla jsem měl pouze jednoho.

Najednou jsem v letadle ještě s pár lidma a letí se domů.

Víc už vám toho psát nebudu, protože si to buď nepamatuju nebo se to nedá publikovat.

Tak příště na vlnách zdar!